Příběh Richarda
• Vzpomínáš si, kdy jsi tu byl poprvé? Kolik ti tehdy bylo? A kolik je ti teď?
V létě 2013, kdy mi bylo 2,5 roku, a teď mi je 14 let.
• S jakou diagnózou k nám jezdíš?
S dýchacími problémy.
• Po kolikáté jsi v OLÚM?
Po dvanácté.
• Pomohla ti léčebna po zdravotní stránce?
Ano. Jako dítě jsem hodně sípal a když jsme jezdili každý rok, tak mi to hodně pomohlo.
• Jaké to pro tebe bylo jezdit každý rok znovu a znovu? Těšil ses?
Těšil jsem se. Myslím si, že jsem si zvykl být tady měsíc. Když mi ostatní děti říkaly, že se bojí, že nezvládnou být tak dlouho bez rodičů, tak mně to nepřišlo nijak zvláštní — jezdím sem už od 2,5 let, takže jsem to bral jako něco úplně normálního, že vždycky za ten rok sem v létě přijedu a odpočinu si ten měsíc. Opravdu vždycky jsem se sem těšil.
• Máš sourozence? Jezdili tady s tebou?
Ano, mám ještě dva sourozence, jeden je zrovna se mnou tady. Jezdila tu i sestra, která už má 19 let, takže už sem jezdit nemůže. Takže hlavně s bráchou jsem tu jezdil.
• Domlouval ses i s nějakými kamarády, abyste jezdili spolu na stejný turnus?
Ano, domlouvali jsme se přes rok, protože se spolu bavíme a chodíme i mimo léčebnu často spolu ven.
• S kým ses tu nejvíc kamarádil? Máš nějaké kamarádské zážitky, na které rád vzpomínáš?
S kamarády, se kterými jsem se tady poznal, a vlastně každý rok jezdíme na stejný turnus – jak kluci, tak i holky. Kamarádských zážitků bylo hodně. Pamatuju si ročník, kdy nás tady bylo přes 60, to byla asi největší sranda. Nemám asi konkrétní zážitek, bylo jich opravdu hodně za těch 12 let. Je to hlavně o tom, že když na mě vybafne nějaké jméno, hned si něco vybavím, protože tady prošlo tolik lidí.
• Máš nějaký moment, na který nikdy nezapomeneš? Něco vtipného, dojemného nebo překvapivého?
Ano, bylo tady hodně momentů. Jednou jsme byli se sestřičkou u jednoho chlapce – omylem šlápl do něčeho opravdu nepříjemného, a tak jsme to museli celé uklízet. Bylo to úplně všude! Jenže on stál zrovna u hadice, a jak ji pustil, začalo to stříkat na všechny strany. Ještě s jednou sestřičkou jsme pak často dělali různé blbosti. Byla sice rázná, ale sranda s ní byla vždycky.
• Změnil se tvůj pohled na léčebnu za ty roky?
Tím, že jsem sem jezdil od mala, mám tady mnoho vzpomínek. Děti, které tu začaly jezdit až v pubertě, to tak nevnímají. Pro mě to byl druhý domov.
• Máš tu nějakého svého oblíbence? Nějakou sestřičku, doktorku nebo ošetřovatelku, se kterou sis vždycky rozuměl?
Ano, ošetřovatelku Anetu, kterou znám už 7 let. Nastoupila sem, když jsem tu byl poprvé sám, a od té doby se každý rok bavíme. Vždycky jsem se na ni těšil.
Rada od ní do života: Nespoléhat se na jednoho člověka — může tě to pak hodně mrzet.
• Co tě tu vždycky nejvíc bavilo? Např. hry, výlety, aktivity, něco v areálu?
Tak určitě bazén – ten byl skvělý. Když bylo teplo, tak jsme tam vždycky chodili. Nebo na hřiště, kde jsme hráli míčové hry. Z výletů do hor třeba Ondřejník nebo Čupek – to byly super procházky, hlavně že jsme byli venku a ne jenom v areálu. Taky si pamatuju, když jsme šli do kina do Frýdlantu. Máme vždycky i letní kino na zahradě.
• Jaké to pro tebe bylo letos vědět, že je to naposled?
Samozřejmě mě to dojalo, protože sem jezdím od malička. Bude mi to chybět. Jenom jsem se už rozhodl, že ve svém věku budu trávit prázdniny trochu jinak. Ale ta vzpomínka tu vždycky zůstane — že jsem sem s mamkou jezdil už od 2,5 let.
• Co bys vzkázal ostatním dětem, které do léčebny třeba jedou poprvé?
Určitě bych řekl, že se nemají čeho bát. Možná to pro ně bude jiné, protože budou měsíc bez rodičů, ale určitě bych to doporučil, protože takový zážitek za to fakt stojí.
• A co bys vzkázal nám – lidem z léčebny?
Hlavně — vydržet. :)
Richarde, moc děkujeme za krásná slova a přejeme ti do života spoustu štěstí, pohody a jen samé hezké chvíle!
